Historická pozorování

Nindaranna, Ishtar, Jin xing, Chak ek nebo Afrodita jsou jen některá různá jména jedné věci, dnes známé jako planeta Venuše. Protože je Venuše třetím nejjasnějším objektem na obloze vůbec, vždy o ní byl mezi pozorovateli značný zájem. První písemný doklad o sledování této planety pochází ze slavné Ašurbanipalovy knihovny, z období kolem roku 1600 př.n.l., jenže už zřejmě mnohem dříve předtím je zobrazována na stropech egyptských hrobek, jako nedílná součást noční oblohy. Pro většinu starověkých národů byla totiž Venuše, se svým jasným bílým světlem symbolem dobra, nejčastěji bohyní lásky a krásy; staří Mayové v ní zase viděli zpodobnění svého boha moudrosti, Quetzalcoatla.

Kopie babylónské tabulky z roku 1600 př. n. l., popisující pozorování planety Venuše.Zřejmě první lidé, kteří se na svět dívali převážně vědeckýma očima, byli antičtí Řekové. Ačkoli se více zabývali spíše fyzikálními jevy na Zemi, nebylo jim cizí ani sledování oblohy. Například Herakleides Pontský pouze na základě pozorování chování Venuše a Merkuru určil, že pravděpodobně nerotují kolem Země, ale kolem Slunce.

Se středověkem přišla i dlouhá pauza ve vědeckém bádaní. Astronomie se omezila na teologické výklady a církev každý pokus o svobodné myšlení po dlouhý čas úspěšně potlačovala. Věda se však nakonec zmohla a dokázala se přes počáteční potíže prosadit. Pionýry v tomto ohledu byli význační matematikové jako Koperník a Kepler. Velmi významným počinem se ukázal také pokus Galilea Galileie o sledování oblohy pomocí dalekohledu r. 1606. Galileo krom jiného pozoroval i Venuši na jejímž neostrém kotoučku dokázal rozpoznat změny fází, víc však už nic.

Lépe nepořídili ani jeho budoucí kolegové, ač měli mnohem lepší vybavení. Místo krásných detailů krajiny, jež poskytoval například Mars, je stále čekala jen tajemná bílá tvář dávné bohyně lásky. Nadšení vědci rychle začali spekulovat a přisoudili planetě hustou oblačnost plnou vydatných srážek a velký oceán. Ač si nikdo nemohl být jist, že Venuše skutečně atmosféru má, každý vzdělaný astronom 18. století už věděl, že je plná vody a úrodného bahna. Jistota konečně přišla až s pozorováním přechodu Venuše přes sluneční disk r. 1761, kdy byl poprvé spatřen jednak tzv. efekt "černé kapky" ale také drobná planetární aureola - obě prozrazující přítomnost vytoužené atmosféry. Nadšení z toho trvalo skoro celých padesát let, do r. 1920, než spektroskopická analýza světla planety přítomnost vody negovala a za dominantní prvek označila CO2.

O konec všech nadějí na nalezení úrodné sestry Země se postaraly kosmické sondy, které dokázaly, že se Venuše v naší představivosti spíše než ráji může podobat peklu: žár, láva, déšť z SO2, obrovský atmosférický tlak… Pro současnost vskutku nic moc, ale pro budoucnost, kdo ví? Vždyť plány možné terraformace této planety už existují…

Přechody Venuše přes sluneční disk od vynálezu dalekohledu

  • 1631 - pozorovatelný jen z jihovýchodní poloviny Evropy
  • 1639 - Angličan Jeremiah Horrocks se v neděli 4. prosince toho roku stává zřejmě prvním člověkem vůbec, který kdy viděl zákryt Slunce Venuší.
  • 1761- tento přechod vypočítal už Kepler, podle svých tabulek sestavených pro českého krále Rudolfa II. Poprvé pozorován efekt černé kapky. Vzdálenost Země-Slunce stanovena číselně na 125-153 milionů kilometrů.
  • 1769 - úkaz byl sledován asi 150 pozorovateli z 80 různých míst, AU se zpřesnila na 153 340 000 km = asi 3 procentní chyba (AU = 149 597 870,691 km).
  • 1874 - byly pořízeny první fotografie přechodu Venuše
  • 1882 - další měření a fotografie